Nejsem šťastná. Ani jeden bez chybičky, to u mně nehrozí. Každej den jsem všechno, jenom ne šťastná. Všechno co přijde taky hned odejde? A já? Já se s tím musím po zbytek života vyrovnávat. Nemám náladu se přetvařovat. Už se nedokáži usmívat a říkat že jsem happy, když nejsem. ,,To, že se usmívám, neznamená že jsem šťastná." To slovo se tu pořád proplétá. Šťastná. A co když ani nevím, jak mi znělo. Úplně jsem zapomněla, jaký je to pocit. První kluk, první ,,Líbíš se mi.", první pusa, první líbání, první přesvědčení že nejsi sama, první nejlepší nefalšovaná kamarádka, první pocit opravdického štěstí. Teď mám pocit, který se štěstím nemá absolutně vůbec nic společného. Jaké to je, dívat se na uhasínající mrtvolu? Jaké to je, mít mě rád? Jaké to je, být můj kamarád? Jaké to je, se mnou žít? Katastrofální? Hrozné? Cynické? Absurdní? Nepředstavitelné? Šokující? Nepříjemné? Jo? Leze ti to na nervy? Fakt? Opravdu? Di někam.
Nepředstavitelné, jak všechno do sebe zapadá. Škola mi nejde. Kámoška si naplno užívá sexu a přitom není vůbec hezká. Takže jsem ještě horší. Kluk, který by měl o mě zájem, prakticky vymizel. Začala jsem žít stereotypně, protože na nic jiného teď fakt nemám sílu. Už ne. Cítím se jak vyděděnec, a přitom vím, že my family mě má ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat