Skusit bejt trošku normální za okolnostích dnešního dne je někdy těžké. Když tě něco vyvede z míry.. I to co by jsi naprosto čekal,.. Hmmm! :)
Ty nadávky, nebo lépeji řekněme pomluvy, jsou na světe už od pradávna a provázejí nás naprosto každičkým dnem. Jako je normální jít večer spát a ráno vstávat, Je normální již s vylehnutím z postele jít, a začít. A pak to vážně začně. ,,Ona tohle, on je tohle, a víš, že...." No, víme svý, že? Ano, normální je tohle dělat. Ne ale pro všechny. I když,... Všichni pomlouvají. I ty nejhodnější!! Dokážeme ostatní pomlouvat, ale snést narážky jiných za našemi zády, to je nepřípustné. Chceme být dokonalí? Chceme to?
Když se snažíme být sami, jsme náhle nespolečenský a zakřiknutý.
Když chceme říct, co máme na srdci, jsme moc panovační.
Když máme špatnou náladu a nekomunikujem, jsme namyšlený.
Když se snažíme žít svůj život, jsme sobečtí.
Když si nechceme zrovna dneska s někým povídat, jsme odškrtnutý.
A když se snažíme přežít, lidi se stěžujou, že myslíme jen na sebe.
Každý chce být pochopen, ale nikdo neumí chápat.
Najde se pochopení? Je tu jen snaha o moji, moji a moji mysl. Jiná není?
Nemám na tebe náladu znamená nemám tě rád..
Všechno je jiné. Všichni jsou jiní. A uvnitř? Co je proboha pravdivého? Co je za tím vším?
Strach? Závist? Nenávist? Mít tu skvělou vlastnost nemít rád a být jen zahleděn sám do sebe? Kde jsme byly? A kde jsme teť? Je všechno někde jinde, než kde by mělo být? A jestli ano, ptám se tedy, jak to změnit? Je alespoň v jedné malé dušičce možnost pochopení? Je možnost, že by někdo byl takový, jaký je? Je možnost být opravdovými? Jak mám poznat, že člověk je takovým jakým je, že se jen nepřetvařujea že mě pak nebude za zády pomlouvat?
Jsi milionová. Nemá tě ráda.
Ta slova mi pořád zní v uších.,
Žádné komentáře:
Okomentovat