Jediný, co je živý

 Poučovat a říkat chyby ostaních.
Když člověk říká jaký máš chyby, a říká to pořád, znamená to, že jen zakrývá ty své a není s nima vyrovnán. Je to představa o tom, že někdo je ještě horší, než jsem já a nastoluje to představu dokonalosti. Není zapotřebí mít velké ambice a při návštěve, při které cítím, jsem tu nevítán, zdůrazňovat to, co na mně nemají rádi ti, u kterých jsem. Představa zoufalého snažení být jiný, nebo představa snaživého ponižování? Dělat tohle je neetické. Je to normálně nemorální. Kde se berou ty slova, čímž ukazuje, jsem zlej? Jak někdo takovej dokáže dýchat? Jestli takovýhle lidi existují, co z  nás zbyde? Myšlenka na špatné věci? Na šikanu a na urážky? Na nenávist? A proč když je někdo takový, nedokážeme se od démona bez tváři něhy, laskavosti a lásky odtrhnout? Když se potřebujeme cítit jako šašci, proč raději ze sebe neuděláme něco k pobavení.. Nebo když chceme být ponižovány a zatraceny ve snaze prospět druhým, uděláme to alespoň pro někoho, komu jde pomoci. Ve snaze poučovat a jen pořád zdúrazňovat chyby ostatních, je přece něco víc. Ale co když se už pak nedokážeme zamyslet samy nad sebou? Je v tom naše svědomí.. Člověk, co ho má.. si dokáže uvědomit svoje chyby a jen furt nerejpat.. Ale, ptám se Vás, má ho snad člověk, co si tohle neuvědomuje?.. Uvědomí si někdy, že on v podstatě není dokonalej a že není ten nej? Že místo toho to je jen samá špína? Že ho vůbec nikdo neobdivuje? Problém v těhlech lidí není jejich ona špína, což je jediný, co je živý. Je to ale to, že si nikdy neuvědomí, co jsou zač. Nikdy...