TEĎ

 Co jsem tam vlastně dělala ani do teď nechápu. Pobavit se? Na všechno zapomenout? Být s ním?. Když to teď znova srovnám, nic nepřevažuje, a chtěla jsem asi od všeho trochu. Zapomenout na životní lásku. Pobavit se bez přítomnosti mého kluka, s kterým to stejně nemá smysl. A být s jiným klukem i když jen "teď"...
 Věděla jsem moc dobře, že mě tam pozve. Tušila jsem to a už to naznačoval. Byl to hezký kluk a mě se moc líbil. Věděla jsem však moc dobře, že mám kluka, který mě  miluje a tohle si nezaslouží. Moc dobře jsem to věděla.
 Ale je to těžký, když vám kluk odjede na měsíc pryč a vy se nemáte o co opřít. Pak na vás dolehnou šílený deprese, proč vás Bývalý opustil a proč ho stále ještě milujete. Nechci se však ospravedlňovat. Bylo to jen a jen moje rozhodnutí.
 No a tak jsem se ihned rozhodla s ním jít. Uvědomila jsem si, že ať by se stalo cokoliv, večer by dopadl stejně a vyhnout se tomu by šlo jen tím ubrat pár piv a nebo nejlíp, nejít tam. Avšak já blbá tam šla a tím jsem narušila všechno, co mi vždy říkávalo, že já podvádět nikdy nebudu. Asi se to stává i těm z lepších rodin... Každopádně ať chci nebo ne, se to stalo a nejde to vrátit zpátky.

  Bylo to před dvěma týdny. Šla jsem na moji oblíbenou kapelu, kde vystupuje kamarád, s mojí dlouholetou kámoškou. Ovšem jsme ale přitom nevěděli, že se k nám připojí další lidi. Ty dvě namyšlený holky tam jsem znala z prváku (již po druhý, samozřejmě) a pak ještě jednoho kluka. Byl tam taky on, o kterým budu dnes psát. Popíjeli jsme (tradičně) pivko a on mi dával napít. Kecali jsme spolu a chodili ven kouřit. Uviděl mě tam s ním můj kluk. Avšak to bylo ještě tehdy, kdy jsme se moc neznali (i když nemůžu říct, že po dvou strávených večerů s ním, ho znám). Teď, jak je na té lodi, jsem ho ani neinformovala o tom, že jdu zase na vystoupení nějaké té kapely, radši.

 No, a včera jsme se sešli dřív, stihli jsme dvě místa a poslech hudby k tomu. Nejdřív jsme byli s jeho kamarády. Ale pak jsme šli na ten pořádný nářez.
 Nejdřív to bylo nevinný. Letmé dotýkání, které probouzelo něco nového. Utancování k pomalé smrti a "tělo na těle". Nevinné upřímné úsměvy, v kterých bylo napsáno, co se asi dneska stane. Všechno možné nevinné jako např. třeba pohlazení vlásků, které probouzelo touhu...
 Pozdní hudba skončila a my si koupili další pivo. Seděli jsme tam, popíjeli, povídali si o všem možném a smáli se spolu. Pořád jsem si říkala : ,,Proboha ať mě už konečně políbí!".
 A pak, ani nevím jak, se to stalo. No vlastně vím jak, on to začal. Tam jsem cítila touhu, teď stále cítím "motýlky v břiše" a mám dojem, že to bylo strašně krásný.
 Jenže je rozdíl mezi tím, co bylo a mezi tím, co teď bude.

 Byli jsme tam do jedné do rána. Ale pak jsme museli jít, protože už zavírali.
 ,,V kolik máš být doma?" Zeptám se ho...
,,U mě jedno..." Jako bych nevěděla, že je mu už osmnáct.
,,Já musím být doma do půl druhý... Ty už chceš jít domů?" Zeptám se ho opět a doufám, že spolu ještě chvilku budeme.
,,Ne, ještě domů nechci... Půjdeme se projít a pak tě půjdu doprovodit".
-> Jistě, měli jsme mnoho času pro sebe, protože jsem odtamtud bydlela necelých 5 minut, a tak jsme šli cestou na zastávku.
 Pořád jsme si o něčem povídali a líbal mě a hladil a objímal a já si říkala : ,,Proboha, co to dělám?"... Na druhou stranu mi to ale bylo jedno. Bylo mi s ním po tolika měsících tak krásně, že jsem to ignorovala. Celýho mýho kluka.
 Pořád říkal, že jsem ta nejkrásnější holka, že je mu se mnou hezky, a já mu řekla, že až se ráno probudí, že toho bude litovat, a on mi řekl, že nebude litovat mně, ale toho, že jsem zadaná.
 A já tam byla s ním a on se na mě pořád tak hezky díval a já si uvědomovala, že tohle je jen dneska, jenom na teď. Že se to nebude opakovat a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale teď už to vím, nebyl to úlet. No vlastně byl, ale i kdybych měla, nelituju toho.
 Možná to bylo tím, že jsem se s ním cítila šťastná.
Ale už bylo čtvrt na tři a já měla být už dávno doma. Tak mě šel doprovodit. Tentokrát mě ale vzal za ruku. Pořád říkal, že je hroznej, protože mám kluka... A já říkala, že jsem horší a taky to byla pravda... Ale bylo málo času... Za chvilku jsem totiž byla doma. Doprovodil mě až ke dveřím a já nevěděla, jak se teď zachovat. Jestli mu mám dát pusu, nebo ne. On to vyřešil za mně. Dal mi jí on. Zase, po několikátý. Užila jsem si poslední pusu, poslední pohlazení a poslední obejmutí. Naposled.


 Řekla jsem si, že tohle budu  řešit až další den. Poslední cigareta a jít spát.

 Ráno se probudím a ani nevím, co mám cítít. Bývalý, přítomný a kluk, co mně včera líbal. Celý 4 hodiny strávím na Facebooku a píšu si s ním.

 Třeba o tom, že by jsme se spolu mohli kouknout na určitý místo.
 Třeba o tom, že zítra jdeme ven.
 Třeba o tom, že včera to, co stalo včera, se nemělo stát...

 Vlastně za to nemohlo to množství piv. Vlastně jsem to doopravdy chtěla. A to je na tom to nejhorší.
 Shrneme si to. Ten kluk mě viděl poprvé a hned mě zval na další vystoupení. Takže to tak chtěl udělat a není vyjímkou žádné pivo. Prostě se mnou chtěl jít tam a možná že jsem se mu i líbila, protože během pár hodin si mně nemohl oblíbit jen tak za kamarádku. Sám to řekl, že jako jediná ze všech holek tam, jsem na něj udělala dojem. Ale budeme pokračovat. Takže spolu jdeme. Jsme ve strašně velký blízkosti každou chvíli. Podvedu kluka. On říká, že by chtěl se mnou být, ale že je to na mě. A další den říká, že to nedopadlo zrovna nejlíp.
 Tak proč chce, abych s ním šla zase ven? Je to další pitomá hra těch falešných kluků a nebo se taky chtěl jen pobavit?. A proč to vůbec řeším ? Diť tohle nemá žádnou budoucnost!!! I kdybych stále podváděla a byla nevěrná, možná šťastná. Ale co dál? To teď je tak bezvýznamný, protože já chci být zase s ním ! Proboha, proč dělám takovou blbost, když tohle nemá absolutně takovou budoucnost ? Asi proto, že se mi hrozně moc líbí. Ale být s ním nemůžu. Diť přece ten můj kluk, i když k němu maximálně nic necítím, mě miluje a jedině u něho věřím, že mě nikdy neopustí. Na druhou stranu ho absolutně nechci a představa, že spolu budeme JEŠTĚ měsíc, mě stále děsí.

 Jak to zakončit ? Zítra s mým údajným novým kamarádem půjdu ven, budu dělat, jako že je to pryč a pak si doma probrečím a budu dělat, že jsem věrná holčička. To je celý. Jestli to byl jen úlet, tak jak říkal, tak to úlet byl. Všem pocitům věřit nemůžeme. Říká se, že se máme rozhodovat srdcem. Kdyby to tak bylo, rozešla bych se s ním a byla s tím, s kým si myslím, že chci být. Ale teď, pro začátek, musím být rozumná a dát aspoň něco jiného, než lásku, když tu dávat už neumím.
 Ale přesto všechno, jsem si z toho odnesla něco naprosto krásného.