Když
jsem tě potkala, řekla jsem si, že do tebe by bylo lehké se
zamilovat. Měla jsem úžasný plán. Ale někdy i ty nejlepší
plány selhávají... Měla jsem se do tebe zamilovat, aby jsi mi
vyléčil zlomené srdce. Teď sedím na balkóně a popotahuju
cigaretu, zatím co ty sedíš v mým pokoji a čekáš na mě. Můj
plán nevyšel, protože tě nemiluji. Několik měsíců jsem se to
snažila zakrývat a nepřiznat si to. Ale teď to už na 100% vím.
Holky
přece sní o klukovi, který si na ně udělá čas a chce je vidět
každý den. Který jim nelže, trápí se a miluje je. Takového
kluka já mám. Je hodný, milý, prostě úžasný. Vždycky jsem
chtěla hodného kluka (a neříkám, že jsem už takového neměla).
Nevadí mi, že je na mě až moc hodný. To, že není překrásný,
přece nevadí ! Já jsem ta zastánkyně toho, že na to, jak lidi
vypadají, se nemáme (ať jsme kdokoliv) dívat. No, problém je v
tom, že můj kluk by mohl vipadat jakkoliv, mohl by být tisíckrát
krásný, ale stejně bych ho nemilovala. Mohl by to být princ z
pohádky, ale já už svého
prince mám...
Své srdce nemůžu nikomu dát, protože miluje
jeho.
Nemůžu dát trochu lásky někomu jinému, když je celé naplněné
láskou k
němu.
Nikdy
jsem takovéhlo kluka neměla, a byla by blbost se ho vzdát, ale
přesto s ním být nemůžu... Zákon schválnosti, prostá ironie.
Jde
tu přece o prostor. Nemůžu se volně nadechnout, aniž by on byl
za mými zády. Je všude a mě to děsí. Musí přece vědět, že
nemůžeme být
jen spolu.
To je ten nejhlavnější problém. Spousta holek by byly smutné,
kdyby jim na měsíc odjížděl kluk. Já vím, že mi bude chybět,
ale nenormální je, že se těším, až si od něj odpočinu... (16.9.2012)
Teď je ale vše jinak....
Žádné komentáře:
Okomentovat