Musím tohle napsat, už nemůžu nic předstírat...
Když jsme od tebe odešli, byla jsem teprve v 1. třídě. Měl jsi pro mě chodit a mít mě jen na víkend jednou za 14 dní. Vždycky jsem si sbalila, oblíkla jsem se, seděla jsem na okně a jako malá jsem vyhlížela, jestli teď už konečně příjdeš. Nepřišel jsi. Možná dvakrát... Několik let se to se mnou táhlo a kdykoliv, když mi máma řekla, že bych s tebou měla být, ale nebudu, chtělo se mi brečet a bylo jedno kolik mi je.
Do desítí jsem tak nějak doufala, brečela a čekala jsem na tebe. Pak jsem si ale řekla : ,,A dost! Já tě nepotřebuju!" Takhle jsem to cítila po celých dalších osm let. Až do dneška.
Mám špatné vztahy ke klukům kvůli tobě. Vím to, poradila mi to psycholožka kvůli problému, za jakým jsem za ním přišla. Chtěla jsem jen zapomenout, říkala jsem si, že otce nepotřebuju a že nejsi moje rodina celý ty roky. Dnes jsem to pochopila. Jsi moje rodina. Vadí mi že jsi se na mě vykašlal, že mě nemiluješ, že jsi se ke mě nikdy nechoval hezky a že na tebe nemám vůbec žádnou hezkou vzpomínku, jen ty špatné, vadí mi, že jsi mě vždy nechal být a jen někdy za čas jsi si vzpomněl, že máš nějaké děti... Vadí mi, co jsi mi tím traumatem způsobil a vadí mi že jsem kvůli tobě stále nevyrovnaná. Chci jít dál, odloučit se od tebe, ale nedokážu to. Potřebovala bych naplnit touho, mít otce, která nikdy naplněná nebyla. Nikdy jsem neměla žádného tátu. A nikdy jsem tě neztratila. Nelze ztratit něco, co jsme nikdy neměly.
Vždy jsi lhal, a když jsi se jednou za dlouhou dobu ukázal, řekl jsi že se všechno změní. Proč se to nikdy neměnilo? Proč jsem nikdy nepoznala, jaké to je mít tátu? Nikdy jsi tady pro mě nebyl. NIKDY!
Snažím se jen pochopit, jak je možné, že mě to tak vzalo. Jak je možné že se to se mnou táhne celý život, když jsme tě z něj vyškrtla? Asi jsi moje rodina, ale jaká? To jsi tak nezodpovědný? Nechceš mě? Myslím, že máš svoje místo v mém srdci, ale nechci si to přiznat. Brečím, protože jsi mě jako malou odhodil a nikdy ses o mě nesnažil... Vždycky jsi se ukázal po několika letech, nejkratší doba byla rok, a to byla vyjímka. Nenávidím tě! Nenávidím tě za to všechno, čím jsem si prošla, za to, že jsi se o mě nikdy nestaral, že jsi mi nikdy neřekl, že ti na mně záleží. Nenávidím tě hodně a ještě víc.
Co mám dělat? Jak to udělat, abych už dřívější strach z minulosti zahodila, abych přestala nevěřit sama sobě a říkat si, jak jsem hrozná, když ty jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád?
Dítě potřebuje otce! Já potřebovala otce! A sakra, i teď ho potřebuju!
Žádné komentáře:
Okomentovat