Neexistuje možnost ihned se změnit. Dokážu říct co mám na srdci jednomu člověku. Ne celé třídě. A taky to dokážu jen k někomu. Je to zlé? Neumět se překonat? Jednou jsem to zvládla. Dopadlo to hrozně.
Teť nad sebou přemýšlím a říkám si ,,Je to tak dobře?"
Je dobře být malá zakřiknutá myška a nedokázat jen tak přijít do třídy a ohlásit, co mi řekla učitelka? Je dobře bát se lidí? A nebo spíše jejich reakce?
Celej život.
Nepochopím to. Nepochopím sebe. Jak mám žít s myšlenkou sebezáchovy, když tohle nedokážu. Dokážu říct ne, ale nedokážu říct ano. Proč je to tak? Smířit se s faktem, že jsem špatná, když se takhle chovám? Nemá to nic s mým seběvědomím, nebo naopak až dost? Já se jen bojím - ani nevím čeho! Třeba jen.. Promluvit? Překonat se? Být sama sebou před třiceti lidma? Být skvělá?
Co chcete? Nač je mi umět naslouchat a být věrná kamarádka, když ani neumím s tímhle naložit? Proč to mrchy mají v životě krásný, a my, hodný holky šeredný? Existuje někde soucit? Spravedlnost? Nerozdílnost? Pochopení?
Musí být všechno buť černé či bílé? A jestli ano, proč je to tak?..
Žádné komentáře:
Okomentovat